Podzim v Sapporu je krásný. Mám velmi rád jaro, ale musím přiznat, že podzim tady vyhrává. Vzduch je svěží a průzračný, blankyt oblohy velmi pěkně dokreslují pečlivě rozmístěné nadýchané obláčky, a listy stromů se marnivě barví do rudé, fialové a zlaté. Navíc na podzim málo prší, takže si to vše lze užít třeba na pikniku v některém z mnoha městských parků. Chladnější rána a večery ale už dávají tušit blízký příchod zimy, stejně jako stále nervóznější vrány.

Módním hitem tohoto podzimu jsou jednoznačně kozačky. Vidět jsou nejen ve výloze každého butiku, na reklamních plochách v metru, v televizi a na obálkách časopisů, ale už i na nohou dívek a žen všeho věku. Kdyby mě někdo trochu mučil, jsem ochoten přijmout, že tady na Hokkaidó už bude pomalu i dost chladno na to je opravdu obout. Nedávno jsem ale byl na Honšú, kde se teploty pohybovaly kolem 30 stupňů, a ve skoro stoprocentní vlhkosti mi bylo nesnesitelné vedro i v šortkách a sandálech. Přesto kozačky nosilo možná ještě víc dívek než v Sapporu. Připisuji to celé Asii společné náchylnosti podléhat módním trendům, kupovat drahé a značkové oblečení a utrácet neuvěřitelné peníze za kadeřníky a make-up (a nejen ženy). Nedávno jsem v televizi viděl pořad o tom, že kdyby nebylo japonského trhu, mnoho firem jako Luis Vuitton či Hermes by už dávno skončilo ve vaťáku pod mostem.

A bezdomovcům začíná být také zima. Je jich sice v Japonsku stále relativně málo, ale poslední dobou začínají být vidět více, hlavně v Tokiu a Ósace. Sapporo je na bezdomovce chudé (zima je příliš krutá) a těch pár, co tu je, už od vidění znám. S jedním se dokonce zdravím – zapovídali jsme se, když jsem mu dával nějaké drobné na jídlo, protože i nás cizinců je tu nemnoho. Japonsko je velmi bohatá země a může si dovolit udržovat hustou síť čistých a neplacených veřejných toalet, takže jsou i japonští bezdomovci vždy čistí, oholení a upravení. Jejich typické obydlí je poskládáno z kartónových krabic a standardně vybaveno bateriovou lampičkou, rádiem, tiskem a knihami. Mnohý bezdomovec to vše pak vozí na dvoukoláku a společnost mu dělá jeden až šest psů. Nejzajímavější jsou ale na nich jejich příběhy. Jestli vás také zajímají, stačí se kdykoliv po ránu zastavit v tokijském parku Ueno, sednout si na lavičku a na nějaký počkat.

Kozačky si nekoupím. Pojedu se raději ještě jednou podívat do hor, protože je skutečně krásný rozhled, zastavím se ohřát v onsenu a pak si s přáteli uděláme piknik.