Koncem léta obvykle hýbou Sapporem hlavně davy turistů, kteří vyrážejí za krásami místní přírody a vyhlášenými lokálními specialitami (zhruba polovina za přírodou a jídlem, druhá pak čistě za jídlem). Letošní konec léta byl ale jiný díky nápadu premiéra Koizumiho vyhlásit předčasné volby. Důvodem byly problémy s prosazením Koizumiho stěžejního plánu na privatizaci Japonské pošty. Nám by se možná mohlo zdát přehnané vyhlašovat předčasné volby kvůli balíkům, složenkám a vánočním pohlednicím, ale japonská pošta je trochu jiná káva: 400,000 zaměstnanců, 24,700 poboček, 3.3 trilionů (dvanáct nul) dolarů ve vkladech a úsporách, což je mimochodem největší objem soukromých úspor v jednom ‚trezoru‘ na světě. Bylo to vášnivé, dojemné, hlučné a drahé, Koizumi vyhrál a jeho soupeř Okuda odstupuje ze své funkce předsedy opoziční Demokratické strany. Koizumi se své privatizační vize nevzdává a má rok na to, aby se pokusil ještě jednou návrh prosadit. Podle průzkumů veřejného mínění se dá však sotva říct, že národ stojí za ním. Já mám na poště také účet, ale zatím jsem klidný J.

Obchody jsou plné čepic, bund, trik s dlouhým rukávem a teplých kalhot, objevují se první rukavice. V horách se barví lesy do tisíců odstínů od rudé po zlatou, noci jsou chladné, vzduch čirý a trochu smutně voní. V Sapporu je podzim. Do restaurací se zase chodí hlavně za horkými nudlemi rámen a opravdu ostrým polévkovým karé, které neseženete jinde než na Hokkaidó. Ve všudypřítomných automatech na nápoje ustupují modré štítky chlazených džusů a ledových káv štítkům červeným, nabízejícím horkou kávu, čaj a nápoje proti nachlazení. Podzim je tady krásný, jen se trochu bojím zimy, která přijde po něm.

Nejzábavnější aspekt volební kampaně v Japonsku je podle mě pouliční boj o hlasy. Jde o souboj decibelů a hostesek, který připomíná spíš karneval, než politickou událost. Do ulic měst vyrazí desítky vozidel, jejichž střechy jsou pokryty houštím amplionů hlásajících volební propagandu. Z oken těchto řvoucích monster se vyklánějí vesele oděné mladé dívky, smějí se a mávají kolemjdoucím. Menší strany provozují jeden či dva vozy, větší se zmůžou až na slušnou kolonu, která mi připomíná první máje daleké minulosti. Účinnost (aspoň tedy tu surovou, technickou) tohoto přístupu jsem si ověřil nedávno v odlehlých horách skoro neobydleného ostrova Risshiri na sever od Hokkaidó: volební propaganda Koizumiho strany v jednom ze dvou místních osad s asi tisícovkou obyvatel byla slyšet až do nadmořské výšky 1,400 metrů, kde jsme se zrovna prodírali hustou klečí cestou k vrcholu.