Když jsem v minulém sapporském příspěvku psal o neotřesitelné jistotě bílé zimy a jako problém bral jen odklízení každoročních metrů sněhu v centru města, netušil jsem ještě, jak letošní sezóna těmito jistotami zamíchá. Když jsem se totiž začátkem ledna vrátil z vánoční návštěvy Evropy, přivítalo mě teplo a obleva. Od té doby se už několik týdnů střídá mráz a sníh s teplými dny a deštěm, což přidělává starosti hlavně organizátorům Mistrovství světa v nordickém lyžování, které probíhá v Sapporu od 22. února do 4. března. Že by sníh nebyl vůbec snad opravdu nehrozí, ale bylo by určitě nepříjemné, kdyby pršelo nebo se muselo závodit na ledu.

Sapporský Sněhový festival nejsou jen slavné obří kompozice a propracované ledové sochy, ale, hlavně pro tuzemské turisty, příležitost navštívit Hokkaidó a užít si místních kulinářských specialit a pobavit se v jedné z nejslavnějších japonských zábavních čtvrtí Susukino. Zatímco promrzlí cizinci procházejí pomalu a pečlivě všechna místa v různých částech centra Sappora, kde se festival koná, hledají vhodné úhly a prokřehlými prsty mačkají spouště fotoaparátů, japonští návštěvníci obvykle proběhnou jen kolem několika nejslavnějších atrakcí na hlavní třídě Ódóri, před jednou se vyfotí mobilním telefonem a vesele zamíří do nedalekého Susukino jíst, pít a odvázat se na karaoke. Protože od loňského jara bydlím kousek na jih od Susukino, prodíral jsem se festivalovým shonem každý večer cestou domů. Sledovat ten neuvěřitelný mumraj bylo sice zajímavé, ale nakonec jsem byl rád, když festival konečně skončil a já si opět mohl dát v klidu sushi ve své oblíbené restauraci.

Velkolepé svatby se pořádají všude na světě, ale v Japonsku je svatební průmysl dotažený opravdu do extrému. Reklamy svatebních agentur jsou na každém kroku a umění jejich zaměstnanců prodat pověstné. Pár, který se nechá zlákat bude pravděpodobně velmi překvapený, jak jejich svatba nakonec dopadne. V nabídce jsou luxusní sruby uprostřed zasněžených hor, pláže na Okinawa, Hawai či Guam, Las Vegas, nedražší hotely v Tokiu či ještě dražší tradiční rjokany v Kyóto. Můžete mít japonskou svatbu v kimonech či evropskou v bílých šatech, včetně napodobeniny církevního obřadu s falešným knězem a v nevysvěcené kapli, přičemž obvykle bývá oboje, a nevěsta i ženich se třeba několikrát převlékají. V polovině ledna jsem měl poprvé možnost se japonské svatby zúčastnit. Vdávala se má kamarádka Maiko – učitelka na střední škole a tedy vážená osoba - za dobře situovaného majitele počítačové firmy, a bylo třeba reprezentovat. Se stovkou hostů jsem si užil výborné jídlo a pití, shlédl, mimo jiné, ohňostroj a vystoupení gejši. Nevěstě to moc slušelo v kimonu i v šatech, ženich byl elegantní a vše profesionálně komentovali studenti z  rozhlasového kroužku, který Maiko na škole vede. Pěkné, ale já bych raději svatbu menší a intimnější.

Budu doufat, že vyjde počasí a že třeba zamávám Katce Neumannové až si tu za pár dní pod modrou oblohou dojede na pověstném hokkaidském prašanu pro další zlatou.