Japonským dětem začíná škola v září stejně jako těm našim. Stejně jako čeští prckové se i ti japonští většinou těší do první třídy, u těch vyšších už jsou pocity smíšenější. Tím ale podobnosti prakticky končí a nastupují výrazné rozdíly. Za prvé si Japonci učitelů mimořádně váží, děti i dospělí, a také je odpovídajícím způsobem odměňují. Ve složení učitelského sboru pak  převažují muži, což je však dáno částečně i tím, že vdané ženy v Japonsku stále většinou nepracují, jsou v domácnosti a starají se na plný úvazek o děti a tvrdě pracujícího manžela. Druhým rozdílem je čas, který japonské děti ve škole tráví. Už od nižší střední (jako náš druhý stupeň) mnoho dětí chodí do takzvaných ‚juku‘, což jsou pomocné školy, které však nepomáhají pomalejším dohnat učivo. Cílem je naopak být ve škole co nejlepší, což znamená dostat se na dobrou vyšší střední, to pak otevírá cestu na prestižní universitu a v důsledku téměř automaticky také k dobrému zaměstnání. Když připočteme členství v různých kroužcích a školních sportovních družstvech, vrací se průměrný školák obvykle domů kolem sedmé, ve škole je běžně v sobotu, a občas ze zastaví i v neděli.

Téměř na všech základních a středních školách jsou předepsané uniformy, které se však místo od místa více či méně liší, a žáci jedné školy tedy na ulici snadno poznají i své spolužáky z jiných tříd. Pocit sounáležitosti, tak důležitý v japonské společnosti, se  však buduje i jinak. Běžné jsou celoškolní festivaly, kde studenti předvádějí své nejrůznější dovednosti: filmové kroužky, fotografie, kaligrafie, malování, hudební a taneční skupiny a podobně. Výjimkou nejsou ani veselé průvody přilehlou městskou částí, s muzikou a obřími lampiony, které bývají významnou a hojně navštěvovanou veřejnou událostí. Následují různé meziškolní soutěže, sportovní ligy a turnaje, na které jezdí nejen soutěžící, ale i početný a vášnivě povzbuzující doprovod spolužáků-fanoušků. A zapomenout samozřejmě nemůžu ani na slavné školní výlety. Pokud v Japonsku cestujete, opravdu nelze nepotkat stovky křičících, chaoticky pobíhajících, či skupinově se fotografujících dětí v uniformách a barevných rozpoznávacích čepičkách.

A co japonské děti dělají v těch poměrně vzácných chvílích, kdy nejsou ve škole nebo se neúčastní nějaké se školou související činnosti? Dívají se na televizi a hrají si. Nikoho asi nepřekvapí, že hračky v této technologické velmoci jsou velmi sofistikované a není děcko, které by nemělo doma nějakou tu herní mašinku a na cesty přenosný Game Boy (teď už spíš Nintendo DS). Svět hraní si a televize je silně propojený. Hrdinové oblíbených kreslených seriálů jsou vždy k mání i jako hračky a videohry, a jejich příhody můžete sledovat i v nespočetných komisech, kterým tu říkají manga. Příkladem za všechny jsou slavní Pokemoni (pro zajímavost jde o zkratku z Pocket Monster), považovaní historicky za jeden z největších světových marketingových úspěchů vůbec.

Doufám, že překrásný sapporský podzim plný slunce a vůní vydrží letos co nejdéle. Zima totiž bude zcela jistě jako vždy tuhá…