Tři, čtyři týdny zhruba od poloviny března do polovina dubna jsou jediné období, kdy Sapporo nejen není hezké, ale stává se doopravdy ošklivým. Sníh už téměř roztál, zbytky ve stínech jsou šedé a občas z nich vykukuje zapomenutá plechovka nebo láhev. V nepravidelných intervalech se povalují smutné kostry kol, která nepřežila opilcův návrat ve vánici či pád nedbalého středoškoláka na náledí. Zeleň zatím opatrně neraší – dělá dobře, protože nepředvídatelné raní mrazy jsou teď pravidlem – a na dlouhou zimou už tak pošramocenou duši obyvatel plně dopadne ohavná funkčnost japonské drobné a střední architektury: domy jsou stavěné krychlovitě a nápadně technologicky, aby vydržely tajfuny a zemětřesení, od tří do pěti pater mají povinná venkovní úniková schodiště, která sdílejí společnou vášeň šednout a rezavět, a nepřidají ani do posledního místa zastavěné pozemky, ani veškeré dráty moderního světa z výše uvedených důvodů vedené vzduchem. Je také povětšinou zataženo a často padá ledový déšť. Z výsledného dojmu by pak dostal depresi možná i medvídek koala předávkovaný tyčinkami Snickers.

Než tedy armády uklízečů, placených i těch dobrovolných z řad žen v domácnosti, skvěle organizovaných školáků a staříků na odpočinku, uklidí ulice města, a než vyraší listy a rozzáří se první květy, což stačí nepochopitelně ale účinně proměnit Sapporo opět v krásné a příjemné město, je třeba nějak přežít. Přístupy jsou rozmanité, většinou pak kombinované. Tradiční japonská radost z dobrého jídla a alkoholu se mění prakticky v hysterii, a sehnat večer místo v dobré restauraci je velmi těžké. Jiní (nebo ti stejní jindy) pak s podporou střechy nad hlavou, spolehlivé distribuce elektřiny a dobrého topení, unikají do hezčích umělých světů televize a her. V této době také hokkaidská televize HBC a  sapporská STV nápadně zvyšují frekvenci zábavných estrád (takzvané ‚baraeti‘ z 'variety' show) a počet romantických televizních seriálů (zde jim říkají ‚dorama‘). Též tradiční herny pachinko, které si můžete představit jako peklo plné podivných existencí, cigaretového kouře a rámusu ze stovek automatů podobných pinballu na stojato, jsou plné k prasknutí. A samozřejmě videohry, jichž je Japonsko mekkou, se tu prodávají jako nikdy jindy.

Dokonce mám trochu podezření, že si ani firma Square-Enix nevybrala pošmourné předjaří pro uvedení dlouho očekávané hry ze snad nejslavnější série Final Fantasy náhodou. V Evropě si myslím nikdo nedovede představit, jak velký trh videohry v Japonsku opravdu jsou. Pro ilustraci právě zmíněná hra Final Fantasy XII pro Playstation 2 má takovou marketingovou podporu, že Eurotel, Danone a Vyvolení dohromady ve srovnání působí jako podomní prodavači navlékátek nití na jehly. Představte si desítky televizních reklam v nejlepších časech, desetimetrové billboardy na obchodech s elektronikou (zde se výborně hodí právě plocha na únikových schodištích) a samozřejmě všudypřítomná trička, odznaky, sběratelské karty, knihy a další. A to není všechno: ve spolupráci s obřím výrobcem nápojů v Japonsku, firmou Suntory, se prodává i speciální Final Fantasy povzbuzující nápoj (chutná jako Red bull, pouze modrý), který je k mání i v levné zelenině na rohu, kde obvykle nakupují jen babičky s taškou na kolečkách. Že v den zahájení prodeje (první den pravděpodobně přes milion kopií) otevírají obchody s elektronikou už v sedm ráno, místo obvyklých deseti, už je pak samozřejmostí.

Po zkušenosti z návratu z únorové návštěvy Evropy – letěl jsem z Vídně - jsem se v duchu omluvil Thomasu Bernhardovi, že jsem ho tak dlouho podezříval z umělecké nadsázky, a sám sobě jsem slíbil, že pokud to bude jen trochu možné, už nikdy nikam nepoletím s Austrian Airlines.