Lidé opět padají na přechodech, buldozery, pluhy, bagry a náklaďáky s řevem dlouho do noci uklízejí a odvážejí sníh z města, taxikáři na ně nadávají, že nestíhají, mezi tím se proplétají blikající sanitky a na to vše se vytrvale, klidně a až trochu pohrdavě snáší sníh. Sapporo uprostřed zimy jako každý rok. Ani letos se nekonají žádná překvapení v podobě oblev nebo dokonce nedostatku sněhu. Vše probíhá jak to znám z dvou předchozích zimních zkušeností a s největší pravděpodobností prostě jen napadá průměrných pět metrů, koncem března do nich začne pršet a koncem dubna tu opět máme jaro, na které se už teď těší snad všichni. Způsobů jak přečkat zimu co nejlépe je spousta. Někdo přežívá týden po týdnu na jednorázových velkých nákupech s drkotajícími zuby, televizi a naplno běžícím topení, jiní vyrážejí velkými auty do hor aby vysmýkali své pohrdání do tváře zimy na nespočetných místních sjezdovkách. Mám pocit, že o všechny je dobře postaráno: topné nafty je dost, střechy supermarketů drží a zázemí pro zimní sporty je snové.

Zasněně vypadají i davy Australanů, kteří uprostřed (jejich) léta tradičně přilétají do Sappora za sněhem. Poznáte je snadno podle blonďaté čupřiny, snowboardu na zádech a zohýbaného lístku do některého ze středisek v ruce. Shlukují se pod světelnou informační tabulí sapporského nádraží, a jakmile mezi znaky na chvilku probliknou názvy cílových stanic v latince, radostně poskočí a vyrazí ke svému vlaku. Mezi oblíbená střediska patří třeba Kokusai s nejdelší sjezdovkou 3,600 metrů a dvoudenní permanentkou za 1,700 korun. Zajímavý je i Teine Highland s dvou kilometrovou černou (maximální sklon 32°, průměrný 16°) nebo čtyřkilometrovou zelenou pro rozvážnější lyžaře – těchto dvou a dalších rozmanitých 11 sjezdovek si tu můžete osm hodin užívat za 800 korun. A do třetice v poslední době velmi oblíbené Grand Hirafu v Niseko, pyšnící se 47 kilometry upravovaných sjezdovek, tisícem metrů převýšení, čtyřicítkou lanovek a vleků, průměrnými patnácti metry sněhových srážek za sezónu, termálními prameny a výhledy na moře – osm hodin sněhové radosti tu vyjde na 1,500, dva týdny na 6,300 korun. Ubytování v lyžařských střediscích pořídíte od 1,000 korun na den (ale je třeba rezervovat dlouho dopředu), žádné z nich není dál než hodinku cesty vlakem od Sappora a všechny mají v tuto chvíli jasno a od dvou a půl do čtyř metrů prašanu.

Sníh je pěkný na horách i ve městě, ale na rozdíl od hor ve městě často překáží modernímu životu. Na uklízení ve velkém je už zmíněná těžká technika, ale ta je nepoužitelná na chodníky před domy, malá parkoviště a podobně, a právě tady se ukazuje tradičnější přístup k řešení sněhového problému. Zajímavé je, že častěji vidím odklízet sníh ženy než muže, a to spíše stařenky než mladice nebo statné čtyřicátnice. Pohled na maličkou babičku nabalenou tak, že připomíná barevný míček-mecháček zápasící s obrovskou lopatou na sníh, je tak dojemný, že mám často nutkání pomoci. Jenže když přijdu blíž a zahlédnu kousek tváře mezi kulichem a šálou, přijde mi, že to je pohled spíš veselý než naštvaný a uštvaný - a navíc bych se nezastavil. Nechávám tedy věci tak jak jsou a dávám raději pozor na cestu, abych třeba neuklouzl na přechodu nebo neskončil s cyklistou na zádech (ano, pár šílenců stále jezdí na sněhu i ledu).

Pokud vše dobře dopadne, podívám se v únoru na měsíc do Evropy. A pokud dopadne dobře také má dlouho odkládaná operace kolena, kterou letos v Praze plánuji, tak si příští rok konečně v Sapporu i sám zalyžuji.