DEN 22, Pondělí 28. 4. 2003

Stále duben, stále zmatené počasí. Opět se zatáhlo, ale celkově jsem měl pocit, že je tepleji. Snad bude blížící se květen rozumnější.

Den plný událostí a dobrodružství. Ráno jsem se jako obvykle učil, ale po jedenácté jsem skončil a odešel na Internet. Poté co jsem odpověděl na několik mailů, pustil jsem se do hledání stránek s testy digitálních fotoaparátů. Byl jsem si téměř jistý, že nějaké najdu, ale že jich bude tolik jsem nečekal. Důkladně jsem potom prošel pět nejprofesionálněji vypadajících a přečetl testy. Vítězem se, po lítém boji se svým menším bratrem S45, stal Canon G3. O několik minut později a několik set metrů jižněji jsem se stal majitelem tohoto skvělého přístroje. Za pětiprocentní příplatek navíc s pětiletou zárukou. Takže až se s ním naučím trochu zacházet, objeví se první fotografie. Držte mi palce, sakury budou nejhezčí tento víkend a do té doby to musím zvládnout.

Odpoledne jsem si četl v návodu a zkusil první fotky. Po pozdním obědu jsem se pak přinutil k učení, i když bych nejraději pokračoval s fotoaparátem. A kolem šesté mi překvapivě zavolala Maiko, jestli bych s ní, jejím manželem a spolužačkou nešel trochu se pobavit. Řekl jsem, že půjdu (samozřejmě kvůli japonštině) a domluvili jsme se na půl osmou u jižního východu z kampusu.

Setkání proběhlo bez problému, jen Maiko s manželem dorazila později kvůli dopravní zácpě. V úterý a v pátek je v Japonsku svátek (to je skoro rým) a tento týden je také známý jako „Zlatý týden“, protože je obvyklé vzít si volno zbylé tři dny a dostat se tak z práce na dní devět. Všude je tedy spousta mimořádných nabídek, slev a zájezdů. Lidé cestují, nakupují a baví se jako utržení ze řetězu. Proto tedy ta zácpa v jinak, na japonské velkoměsto, klidném Sapporu. Zábava byla mladě japonská. Nejdříve jsme dojeli do největšího podniku s videohrami v Sapporu, kde jsme vyzkoušeli spoustu automatů: běžné i naprosto neuvěřitelné. Zkusil jsem si venčit virtuálního psa, což je fyzicky velmi náročná hra, protože se psem je nutno chodit a běhat na pohyblivém pásu (podobném tomu pro běh na místě) a tahat za vodítko silou úměrnou velikosti psa (nevěděl jsem to předem a vybral si vlčáka). Psa potkávají cestou různé nástrahy: ozve se třeba zvonek a ze zatáčky náhle vyjede pošťák na kole (je třeba psa strhnout stranou), nebo kolem proběhne fena (taháním za vodítko je třeba psa zvládnout – mě utekl a…ano, přesně to co vás napadlo) a občas je potřeba rychle najít vhodný sloup na vyčůrání nebo utéct před agresivními havrany (vidíte, že si nevymýšlím, jsou i ve videohrách). Ukazatel nálady psa pak dokumentuje vaši úspěšnost. Když je chudák úplně nešťastný, hra končí. Já jsem svého vlčáčka dorazil zmíněnou fenou - post coitum tristis nejspíš. Po deseti minutách hraní jsem byl uštvaný jak po Závodu branné zdatnosti blahé paměti. Na uklidnění jsem rozporcoval pár ryb, sépií a chobotnic – tenhle automat už jsem viděl dřív a chtěl jsem zkusit, jaké to je hrát takový nesmysl. Zastřílel jsem si v simulaci japonského policisty, a to byla  docela legrace, protože bylo možné zvolit policejní zásah v Sapporu, který se odehrával na přesné kopii místní hlavní třídy – říká se jí Ódori kóen. A také jsem zkoušel hrát na rumba koule. Opět velmi realistické: k přístroji patří i rumba koule a senzory snímají jejich polohu v prostoru. Vy musíte přesně provádět pohyby, které se ukazují na velké obrazovce. Když se daří opakovat je přesně, vypadá to, jako když člověk opravdu doprovází zvolenou píseň. A boduje se právě přesnost a načasování pohybů. Zahráli jsme si ještě klasické šipky, kde se mi mimořádně dařilo, a pár dalších hloupostí. Já jsem hrál méně, spíš jsem fascinovaně sledoval. Třeba jak Maiko s manželem tancují na Dance Dance Revolution (na zemi se rozsvěcují šipky a je třeba na ně přesně šlapat, výsledný efekt je pak skutečně tanec) na nejvyšší obtížnost, což je opravdu síla, a taky byli po tanci úplně zničení. Nebo jak Mairi tluče gumovou palicí krtky střídavě vystrkující hlavičky z děr v jiném automatu.

Hlavní atrakcí večera byla ale zcela nová věcička zvaná Biohazard Exciter. Je to zhruba čtvrthodinový prostorový horor, promítaný v malé kabince a doplněný řadou různých efektů. A věřte nic pro děti. Jsem dost starý a zvyklý na ledacos, ale několikrát jsem skutečně vykřikl hrůzou. Třeba když po podlaze běžela spousta hnusných brouků (a 3D efekt byl tak dobrý, že se opravdu přiblížili až ke mně) a v okamžiku, kdy zmizeli pode mnou, mi na nohy fouknul vlhký teplý vzduch. Nebo když jsem strašně rychle padal z výšky na zem, kolem se míhala konstrukce nějaké haly, a přesně v okamžiku dopadu povolilo opěradlo sedadla, takže to byl pocit, jako bych si zlomil páteř. A  podobně. Dost napoví také fakt, že nikdo ze skupiny asi osmi vojáků, hlavních hrdinů hororu, kteří začínali, nepřežil - velmi japonský přístup, žádné happyendy. Zajímalo by mě, kolik lidí už na téhle legraci dostalo infarkt.

Na závěr jsme se vyfotili v šíleném automatu pro japonské středoškolačky (pokusím se drobné fotografie někde naskenovat) a dali si něco malého k jídlu. Na kolej jsem se vrátil kolem půlnoci a okamžitě jsem usnul. Naštěstí, a kupodivu, se mi nic nezdálo. A japonsky jsem mluvil hodně, také všechny hry - i horor - byly v japonštiněJ.

DEN 23, Úterý 29. 4. 2003

Počasí lehce zasmušilé, havrani opět v plném počtu, kachničky žádné a v kampusu vykvetly první sakury. Jsou opravdu moc hezké a havrani na ně nesedají.

Dnešní den byl mimořádně klidný, hlavně jsem pokračoval s fotoaparátem, učil se a četl si. Byl jsem se projít po okolí a zjistil, že Sapporo je stále jarnější a stále hezčí. Teprve teď začíná vynikat ta spousta zeleně, která tu všude je. Dnes byl svátek, takže většina obchodů a všechny instituce byly zavřené. Ani na email jsem se nedostal. Večer jsem se potom díval na televizi a narazil jsem také na naprosto neuvěřitelnou zábavní šou. A vzhledem k tomu, že dnešní zápis je dost krátký a nuda, popíšu alespoň ji.

Pořad začínal v půl deváté a trval asi devadesát minut. Hlavní náplní byly příběhy ze života a jejich soudní dohry. Hosté – celebrity - a porota složená ze šesti prostých lidí měli za úkol hádat jak by soud dopadl. Například jedna stará paní koupila sousedovic malé holčičce (ne, nejmenovala se Mirek, ale Asami) boty s kolečky, které si holčička moc přála, a které jí matka nechtěla koupit – což stařenka nevěděla. Holčička potom, díky velké hybnosti získané s pomocí koleček, porazila plot a rozbila bonsaje za milion jenů. A dotaz byl, jestli musí škodu zaplatit stařenka. Nemusela, ale zaplatila. Celebrity své odhady co nejvtipněji komentují a prostí lidé se mezi sebou hádají, kdo má pravdu. Nikdo nic nevyhrává. Nebojte se, já vím, že tohle nic moc není – řekl bych běžná Nova/ČT v neděli večer. Co není běžné je, že v tomto pořadu (půl deváté!) byla jako jeden z hostů žena s obrovskými prsy. Během pořadu jsem se s diváky dozvěděl, že jinak štíhlé děvče má obvod 105 a košíčky H. Moderátor pořadu neustále dělal na prsa narážky, a ty byly současně ilustrované doprovodnými animacemi. Například když se dívka svěřila, že má H, objevil se vnitřek letadla – kde jsou sedadla označena písmeny. Ve vnitrostátních letadlech obvykle A-F. Animace byla rozpohybovaná fotografie dívky zmateně pobíhající po letadle, jak nemůže najít místo kam se posadit (pro nejpomalejší: hledá neexistující sedadlo H). Za tohle by v Americe nejspíš někdo dostal doživotí. Jiná ilustrace doprovázela smutný příběh o tom, jak si dívka zkoušela v obchodě tričko a ono se vpředu úplně roztrhlo, a podobně. Nemohl jsem uvěřit svým očím. Po skončení pořadu pak začal nějaký spíše rodinný seriál ze starého Japonska…

Raději jsem si četl a šel dřív spát – a opět se mi nic nezdálo.

DEN 24, Středa 30. 4. 2003

Hnusně a odporně. Tak dnes bylo celý den. Pršelo, zima jak v psírně a vítr studený jako mrtvolka tučňáka.

Naštěstí jsem nikam nemusel a den jsem tedy, kromě krátké expedice za obědem, strávil na pokoji. Nějaké učení, televize a hudba. Přečetl jsem také pár dalších stránek příručky k foto-přístroji (je samozřejmě v japonštině). Večer jsem zkusil ještě jednou krátkou procházku, ale moc mě nenadchla. Z hlediska dubna a jeho pověsti ohledně počasí to bylo stylové rozloučení. Jsem zvědavý, jestli zítřejší entrée května bude podobně na úrovni.

DEN 25, Čtvrtek 1. 5. 2003

Vítej jaro! Roční období tady přistupují ke své práci stejně zodpovědně jako zametači ulic a umývači telefonních budek. Perfektní. Se sluníčkem se ráno hned lépe vstává.

Na oslavu jara jsem se hned ráno důkladně oholil. Dopoledne jsem strávil v lavici usilovným studiem. V hodině konverzace dnes přišla drobná změna. Místo zvědavé kamery jsme dnes měli veselý mikrofon. Náš studijní kroužek byl, po nějaké úvodní teorii, rozdělen do tří skupin, každá dostala diktafon, a do tohoto diktafonu jsme všichni asi čtyřicet minut diskutovali o násilí v televizi a jeho působení na děti. Jsem zvědavý, jak bude vypadat příští hodina. Jestli to paní Išikawa všechno vyslechne a udělá stejně podrobný rozbor jako dosud dělala, myslím, že se jí medvěd pokloní až k zemi a já přitom ohnu svůj hřbet.

Odpoledne jsem měl ještě hodinu na filosofické fakultě - čtení a rozbor Miltona, pokud si pamatujete. Zatím se čte úvod v podobě vybraných částí ze starého zákona. Seminář probíhá tak, že jeden student vždy přečte část, přeloží ji do japonštiny a pak se o ní krátce diskutuje. Neustále mě fascinuje, jak obrovský rozdíl je mezi starým a novým zákonem. Pro Japonce tohle musí být opravdu síla. Některé věci nejsou schopni vůbec pochopit. Například Samsonova pomsta Filištýnům je dost sebrala (narážím hlavně na tu pasáž s třemi sty lišek). Tahle hodina je pro mě nejzábavnější a nejzajímavější. Pokusím se časem vetřít ještě do nějaké podobné.

Večer jsem se procházel po kampusu a sledoval život zmítající se v jarní euforii. Kachňátka ale stále žádná. Havrany jsem dnes okázale ignoroval – oni mě taky -  a soustředil se spíš na drobnější ptáčky, kteří se většinou roztomile prali o partnerky. Prostě nádhera. Teď ještě dopíšu deník, připravím si pár maličkostí na zítra a odeberu se na lože. Snad bude druhý jarní stejně hezký jako první…

DEN 26, Pátek 2. 5. 2003

Stále krásné počasí. Kdyby občas nezafoukal chladnější vítr, bylo by snad skoro vedro.

Dopoledne strávené přesně podle rozvrhu ve škole: čtení a psaní. Hodiny kompozice ubíhají velice rychle, protože po nás skutečně učitelka stále chce, abychom něco psali (zatím drobnější pasáže) a to je – alespoň pro mě -  tak náročné, že se nudit nestíhám. Ani čtení není špatné, protože učitel je mimořádně vtipný a připravuje nám navíc docela zajímavé texty.

Po obědě jsem zasedl k počítači a snažil se aktualizovat stránky a deník. Jak si asi někteří z vás všimli, moc se nedařilo. Měl jsem problémy se spojením na server, kde jsou mé stránky. Snažil jsem se poctivě, ale nepodařilo se mi nahrát téměř nic. Zato se mi podařilo poškodit soubor s deníkem. Nakonec jsem to vzdal a šel se projít a nakoupit si nějaké jídlo. Jenže znáte to, nakonec mi to nedalo a chvíli před zavřením jsem se k počítači vrátil. Tentokrát všechno běželo bez potíží (opravdu netuším, jaký byl problém), takže se konečně kolem poledne evropského času objevila na stránkách první fotoreportáž s obrázky z koleje a mého pokoje, a  bylo možné přečíst si další deníkové záznamy.

Večer jsem si četl, díval se na televizi (Uprchlík v japonštině je docela zvláštní zážitek) a v noci před spaním jsem se šel ještě projít. Plánoval jsem kratší procházku, ale byl krásný klid, ve vzduchu vonělo jaro, a i přes světelný smog, kterého Sapporo produkuje opravdu hodně, bylo možné na jasné obloze občas zahlédnout hvězdu či dvě. Procházka se mi nakonec protáhla na dvě hodiny a spát jsem šel kolem půl druhé.

DEN 27, Sobota 3. 5. 2003

Chladnější včerejší vítr se vydal chladit někam jinam a tak bylo už od rána horko vpravdě letní.

Vstal jsem, trochu s obtížemi, v devět. Nasnídal jsem se, dal se hygienicky do pořádku a v deset se podle domluvy sešel s Američankou, která se jmenuje Jessica, je z Maine (Hail to the King!), je inteligentní a zjevem velmi průměrně americká (rozuměj není zrovna hubená). Známe se z jazykových kurzů. Měli jsme se sejít ještě s třemi dalšími známými a jít do parku Marujama užívat sakur v plném květu (Japonci této činnosti říkají hanami). Tito nakonec z různých důvodů nedorazili, a proto jsme na metro do stanice Marujama nasedli s Jessicou sami. Přesto využiji tuto příležitost a alespoň krátce chybějící společníky představím. Myslím, že se v deníku budou objevovat častěji. První je maličká studentka genetiky z Malajsie, které říkáme Amy. Mluví obstojně anglicky, japonsky neumí skoro vůbec. Amy tráví spoustu času v laboratoři a nejvíc se kamarádí s chlapcem z Laosu (mám hroznou paměť na jména a jeho si teď za žádnou cenu nemůžu vybavit), jež studoval dva roky v Anglii a nyní je v Japonsku v magisterském programu oboru Enviromentální inženýrství. Nevěděl jsem úplně přesně, co to je, a tak jsem se zeptal. Jde o stavby čističek, regulace toků a podobné záležitosti. Ti dva chodí skoro všude spolu a jsou už známí svou schopností ztratit se a zabloudit i sto metrů od místa, kde bydlí. Další očekávanou osobou, a na setkaní s ním jsem byl obzvlášť zvědavý, byl legendární Aya z Brunei. Aya už během prvního měsíce proslul svým přehledem o cenách všeho možného a schopností získávat mimořádně levně užitečné věci z různých bleších trhů, garážových výprodejů a podobně. Tyhle věci pak vyčistí, opraví a nezištně přenechává známým. Nejslavnější (a možná už trochu rybářsky upravená) je příhoda o tom, jak Aya při prvním výprodeji starších kol koupil hned pět kusů, dal je dohromady a tři už opět rozdal.

Dopoledne v parku příjemně uběhlo. Sakury jsou překrásné. Park byl plný lidí pořádajících pikniky a opékání všeho možného, všude spousta roztomilých dětí, přiopilých mužů v oblecích a starších dam s psíky a kloboučky. Něco jsem pro vás vyfotografoval a sestavil do dalšího speciálu. V poledne jsme už začali s Jessicou uvažovat o návratu, když jí zavolal Aya, že jsou už také v parku a jestli se nechceme sejít. Chtěli jsme a nakonec jsme se sešli v původně plánované, výše popsané sestavě, plus Japonka Aya, kterou přivedl Aya – ano, jmenuje se stejně. Aya nezklamal a okamžitě mi nabídl, že si můžu zatím půjčit jedno z jeho kol. Všichni si potom dali lákavě vyhlížející chobotnicové koblížky zvané takojaki. Já ne, protože na ně dostanu chuť vždy jen jednou do roka, a už jsem si to odbyl v říjnu v Ósace. Pozoroval jsem proto se zájmem, jak všichni nadšeně začali prvním ze šesti kousků z běžné dávky za 300 jenů. Kolem třetího nadšení opadlo a poslední dojedli jen ti nejsilnější. Nic mimořádného. Je to typický průběh konzumace tohoto pokrmu ne-Japonci, který jsem už několikrát pozoroval a sám také několikrát zažil. Koblížky působí zpočátku velmi chutně, ale záhy se začne projevovat mimořádná slizkost kousků chobotnice ukrytých uvnitř. Slizkost se s postupující konzumací stává převládajícím vjemem, a zhruba třetí kus je obvykle předělem mezi radostí z jídla a snahou dojíst to, co mi už nechutná, ale co jsem ještě před okamžikem nadšeně chválil či chválila (mám pocit, že studuji angličtinu asi už příliš dlouho). Přiznám se, že jsem si poprvé také koupil velké balení. Ale nejsem Homer Simpson, poučil jsem se a kupuji už jen nejmenší, tříkusové. Ptáte se, proč si takojaki vůbec dál kupuji, když není dobré? Raději to tedy shrnu ještě jednou: takojaki je dobré, ale ne moc často a jen v malých dávkách. Mě se zatím osvědčily tři kusy za rok. Vsadím se, že všichni, kteří dnes v parku Marujama nakonec tvrdili, že už si tu věc nikdy nekoupí, to dřív nebo později poruší. Takové už je kouzlo koblížků takojaki. Jestli někdy dostanete příležitost pokrm ochutnat, vzpomeňte si na mé vyprávění a dejte si napoprvé jen tři kousky. Pokud si přidáte, máte nejspíš japonské předky. Japonci jsou jich totiž schopni sníst bez problému i DVANÁCT!

Po takojaki se většina odebrala někam na bleší trh (informaci o něm samozřejmě přinesl Aya) a já jsem se vrátil na kolej. Odpoledne a večer zhltlo učení a čtení, a nebýt malé noční příhody, skončil by i dnešní list deníku. Jste zvědaví? Nu dobrá, v deset (asi před deseti minutami) se zastavil Aya, že cestou z blešího trhu našel na vrakovišti další slušné kolo, a přenechal mi  - zdarma - to dosud půjčené. Jsem tedy, nečekaně, majitelem zánovního stříbrného horského oře s odpruženou vidlicí, hliníkovým rámem a mnohastupňovou přehazovačkou Shimano. Takže konec. Jdu se ještě projet…

DEN 28, Neděle 4. 5. 2003

Polojasno. Chladnější vítr odnesl odvál včerejší letní horko a tak jsem se vrátil ke svetru a už zvažované šortky nechal ještě ve skříni.

Po snídani jsem se dal do úprav kola. Koupil jsem odrazové sklíčko, světlo a nové blatníky (na kole byly nějaké staré ošklivé, přivázané drátem), naolejoval řetěz a seřídil brzdy. Myslím, že oř už je schopen bezpečného provozu i za tmy. Mám kolo teprve chvíli, ale rychle si na něj zvykám. Je to o tolik rychlejší než pěšky a vítr tak hezky sviští kolem ušíJ.

Odpoledne jsem se tedy projížděl po vzdálenějším okolí a zajel jsem se ještě jednou projít do parku Marujama obdivovat třešňové květy. Večer jsem se opět naučil několik nových znaků a početl si v gramatice. Nakonec jsem sestavil další foto-dokument o hanami, podíval se na televizi, udělal malou noční vyjížďku spojenou se zkouškou nového světla, a příjemně unaven se odebral na lože.