DEN 15, Pondělí 21. 4. 2003

Ráno a během dne bylo opravdu ošklivě. K večeru se ale vyjasnilo a noc je zatím jasná. Snad bude zítra hezky.

Dnes jsem se hodně učil a napsal a poslal pár pohledů a mailů. Docela zajímavou epizodou byl můj souboj s automatem na známky. Byl nelítostný, ale zvítězil jsem. Protože pršelo a byla zima, nechtělo se mi moc ven a tak jsem strávil většinu času na pokoji výše zmíněnými činnostmi. Docela nuda, že. No není vždy svátek. Teď večer jsem se ještě chvíli díval na televizi a na zprávy – vcelku nic zajímavého, komunální volby skončily, a tak už se nepere tolik špinavého prádla. Vzpomněl jsem si také na to, co jsem četl odpoledne na Seznamu. Zdá se, že se nám prezident vybarvuje – nebo se možná spíše, po krátkodobých pokusech o mimikry, vrátil ke své barvě původní, šaškovské. Jsem nějak unavený a zítra ráno mám školu, tak jdu spát. Doufám, že jste si užili velikonoc a zvládli vše ve zdraví. Dobrou noc.

DEN 16, Úterý 22. 4. 2003

Probudilo mě sluníčko a vydrželo svítit celý den. Opět jeden jarní den na tričko a na procházku.

Ráno hodina znakových cvičení. Tyhle hodiny jsou pro mě opravdu lehké. Nebýt tolik vysvětlování v japonštině, které učitelka provádí, už bych tam nechodil. Celá věc se navíc také komplikuje tím, že k vyučování je nekompromisně vyžadovaná (a žádné kopírování, autorská práva tu berou docela vážně) učebnice Basic Kanji, a znaky jsou v ní opravdu základní. Jen prvních 500. Takže se mi jí opravdu kupovat nechce. Zkusím se s učitelkou nějak dohodnout, ale nevím jestli bude ochotná. Druhá hodina je opět konverzace. Dnes jsem pochopil, že nahrávání na video není jen občasné povyražení, ale že bude součástí KAŽDÉ hodiny. Takže po shlédnutí a komentářích k etudě z minulé hodiny na téma „voláme učiteli, že zítra nepřijdeme na vyučování,“ jsme dnes natočili další díl seriálu pod názvem „zveme učitele na večírek.“ Účelem je procvičování poměrně složité zdvořilé japonštiny. Výsledkem pak šílené domácí video s neuvěřitelnými hereckými výkony. Ještě že tam (zatím) není tombola a požár.

Odpoledne jsem se byl projít ve městě, našel dva antikvariáty, další pekárnu, obchod se sportovním zbožím a několik dalších restaurací. Jen půjčovnu DVD jsem zatím neobjevil. Večer jsem se chvíli učil, díval se na televizi a před spaním si četl v gramatice.

DEN 17, Středa 23. 4. 2003

Opět ošklivě, počasí se opravdu mění každý den. Odpoledne začalo navíc drobně, ale vytrvale mrholit. Dnes asi nebudou žádné procházky.

Viděl jsem se s Maiko a přišla i její kamarádka. Podařilo se mi zjistit většinu věcí, co jsem potřeboval a chtěl vědět (například blízkou videopůjčovnu), takže vše dopadlo podle plánu. Dnes jsem měl k obědu oblíbený japonský pokrm, tlusté nudle ve vývaru zvané Udon. Chuť to má zvláštní (ale celkově dobrou) a způsob, kterým se jí, je ještě zvláštnější. Pár nudlí se chytne hůlkami, miska lehce přizvedne k ústům a nudle se z hůlek vsrknou do pusy. Srkání má navíc chladící efekt – nudle jsou totiž dost horké. Ačkoliv už jsem viděl jíst Udon mnohokrát, a i já jsem je už mnohokrát jedl, nejsem schopen si na srkání zvyknout. Kulturně společenské zábrany způsobené výchovou. Myslím, že za to můžu poděkovat rodičům. Teď se mi to neustálé seď rovně, jak to držíš ten příbor a NESRKEJ, pěkně vrací. V Evropě i Americe se to osvědčilo, v Japonsku moc ne. Doufám, že budu při výchově svých dětí prozíravější. (Ahoj tati a mami, pokud to budete někdy číst, vězte, že vás mám přesto rád).

Večer něco obvyklého učení a zábavná šou na Hokkaidské televizi. Ač jsem rozuměl tak polovině, byla to natolik legrace, že jsem se na to vydržel dívat přes hodinu. Navíc tam pouštěli i japonské hudební klipy, tak jsem trochu nakoukl pod pokličku obrovského hrnce místního Pop&Rocku. Řekl bych, že televize, a média obecně, udělala od dob Zábavného Artura dost velký pokrok. Sice mi televize pomáhá v japonštině, ale musím dávat pozor, aby se mi to nevymklo z rukou. Dnes jsem si například všiml, že začínám mít oblíbené reklamy a potěšilo mě, když jsem náhodou narazil na další díl seriálu pro ženy „Okami ni narimasu,“ zhruba něco jako „Budu pokojskou.“ Je to o mladých holkách, které jsou v učení na obsluhu v tradičním japonském hotelu Ryókan – pokud bude zájem, můžu problematiku Rjókan někdy vysvětlit podrobněji. No nic, jdu spát.

DEN 18, Čtvrtek 24. 4. 2003

Počasí proměnlivé, spíše chladněji. Ale slunce občas vykoukne. Havrani v malém počtu a mimořádně klidní. Mám pocit, že chystají něco velkého – a ošklivého.

Den přinesl několik úspěchů a drobný neúspěch. Dle západního zvyku začnu neúspěchem, aby potom na konci nekazil celkový dojem. Nyní již mohu říci, že s učitelkou znaků jsem se nedomluvil. Přestože jsem jí pochválil jak hezky vysvětluje a zdůraznil, že probírané znaky již dobře znám, trvala na tom abych si koupil už dříve zmiňovanou učebnici nebo do kurzu nechodil. Jelikož mě snaha nechybovat ve zdvořilé japonštině a nezapomenout slovní zásobu, kterou jsem si pro tuto příležitost předem připravil, dost vyčerpala, neměl jsem už sílu dál bojovat a řekl, že ji tedy prosím, aby mne vyškrtla. Myslím, že byla nakonec ráda. Chodí tam hodně studentů a má nepřítomnost asi nebude pro kurz nijak zásadní. Všem, kdo teď mají starost o mé další pokroky ve znacích slibuji, že nabytý volný čas věnuji opět znakům a peníze ušetřené za zbytečnou učebnici utratím za učebnici užitečnější. Už mám vyhlédnutý výborný studijní znakový slovník a ještě mi zbude na nějaké dobré brambůrky – nebo pivo.

Mezi úspěchy nepochybně patří konečně fungující doména a na ní též vcelku funkční stránky. To, že čtete tyto řádky, potvrzuje, že je vše v pořádku. Mimochodem, někde jsem kdysi slyšel údaj – založený na statistice – o tom, jak dlouho by muselo tisíc opic bušit do psacích strojů, aby se mezi chaosem na papírech objevily Shakespearovy sonety. To číslo jsem zapomněl, ale pokud teď čte nějaký matematik, docela by mě zajímalo, jak dlouho by opicím trvalo vyprodukovat tenhle deník. Můžou to klidně být i jiné opice než ty Shakespearovy…

Příjemné také je, že jsem dnes konečně dostal průkaz studenta. Není to jen nějaká úřední trivialita, jak by se na první pohled mohlo zdát. S touto průkazkou (zdravím skupinu V. T. Marvin) totiž konečně v Japonsku opravdu existuji. Můžu si pořídit mobilní telefon, přihlásit se do videopůjčovny, legálně chodit na internet a podobně. Když jsem chvějícíma se rukama převzal od úředníka plastikovou kartičku, měl jsem pocit jako bych získal na váze. Připadá mi teď také, že můj stín pod lampou je podstatně tmavší, a lépe se vidím v zrcadle.

Nakonec spojím dvě dobré drobnosti do jedné, abych vás neunavoval příliš dlouhým čtením. Určitou vnitřní souvislost mají. V jednom obchodě jsem objevil velmi kvalitní a velmi zlevněný digitální fotoaparát (Canon S40). A o kus dál v parku se na sakurách objevily první zelené přísliby poupátek. Když se podaří, co se dařit má, brzy snad budou i slibované fotografie. (Kdo vnitřní souvislost nenašel nechť zví, že touha vyfotografovat kvetoucí sakury by mě mohla přesvědčit, abych fotoaparát koupil dříve, než mi přijde první stipendium - a to i přesto, že se tak vystavím riziku možného hladovění).

DEN 19, Pátek 25. 4. 2003

Polojasno, spíš zataženo. Svěží vzduch a příjemně teplo. Pokud se mnou - a se zatajeným dechem - sledujete havrany, bude vás zajímat, že asi vím kde byli: byli hledat další havrany! A dnes se vrátili. Na stromech podél jedné části cesty na kolej (která je, čistě náhodou, trochu opuštěná a v noci hůře osvětlená) jich seděly desítky, možná stovky. Dívají se upřeně na cestu, občas jich pár přeletí na jiný strom, a také občas strašně hlasitě krákají. Představil jsem si, že by všichni najednou řekli „Nevermore“ a přeběhl mi mráz po zádech. Zajímalo by mě, čím se všichni živí. No, i když - někdy je možná lepší nevědět. V zatáčce v příkopě leželo opuštěné kolo…

Včera jsem šel opět později spát – cena za delší deníkový záznam – a dnes jsem brzy vstával. Jsem strašně unavený a dokonce jsem i odložil plánovanou návštěvu obchodního centra JUSCO, které mi doporučila Maiko, jako výborné místo na zábavu a nakupovaní. Prý tam pečou skvělé kuře s bylinkami a je tam také dobrá pekárna. Po návratu ze školy (učitelka v lekcích psaní mě veřejně pochválila, že umím hodně znaků, což mě potěšilo a trochu smylo hořkost včerejší malé prohry) jsem přes hodinu spal. Není to mým zvykem, ale nemohl jsem přemoci touhu se natáhnout. Natáhl jsem se tedy a okamžitě usnul. Po probuzení jsem se najedl a došel legálně na internet. K večeru jsem se ještě prošel po městě a četl si. Teď dopíšu deník, pustím si Coldplay a půjdu zase spát.

DEN 20, Sobota 26. 4. 2003

Ráno pršelo a pršelo hodně.

Vůbec se mi nechtělo ven a tak jsem se dal do učení. Zopakoval jsem si znaky, podíval se na gramatiku a ještě si stihl něco přečíst. Jako za odměnu přestalo kolem jedné pršet a nesměle vysvitlo slunce. Měl už jsem docela hlad a tak jsem zašel do Kuraku na oběd. Jídlo bylo dobré a nejen to. Měli opět onu trubičkovitou rybí pochoutku, o které už jsem už psal. Usilovným opakováním - hlavou se mi mihla vzpomínka na základní školu a Pismó Tatiány Oněginu - jsem si vštípil jméno speciality do paměti a na pokoji se večer poradil se slovníkem. Ale to bych předbíhal (ti, kteří se nedovedou těšit a musí mít všechno hned, se mohou podívat na konec dnešního zápisu).

Po obědě jsem zašel do města podívat se po dalších obchodech s fotoaparáty. Našel jsem čtyři a po důkladném ohmatání mnoha modelů jsem se dostal ke dvěma finalistům. Levnější už zmiňovaný Canon S40 a dražší, ale lépe působící Canon G3. Rozhodl jsem se, že se ještě v pondělí podívám, jestli nejsou na Internetu nějaké testy a srovnání, a rozhodnu se. Tak mi držte palce ať vyberu dobře. Závisí na tom kvalita budoucích fotoreportáží, takže se to týká i vás, čtenářů těchto stránek - a jste jejich čtenáři, protože vím zcela jistě, že teď čtete.

Na cestě zpět jsem se chtěl trochu vymanit ze světa spotřeby a nakupování, a tak jsem se posadil u rybníčku v areálu školy a vyhlížel kachničky. Bylo to milé posezení, ale na hladině se předváděli jen barevní kačeři. Neviděl jsem ani střízlivě zbarvené kachny (ha, ha - ne, měl jsem brýle...), tak předpokládám, že sedí na vejcích a kachňátka budou už brzy. Prošel jsem potom přes pozemky Zemědělské fakulty – jsou to už většinou krásně zelená políčka a působí uklidňujícím dojmem – na západní stranu kampusu, a zkusil podle papírku s nákresem najít obchod JUSCO – vzpomínáte, jak jsem chtěl už v pátek? Měl být za městskou nemocnící. Nemocnici jsem našel a za její obrovskou budovou s ještě větším parkovištěm se rýsovalo něco, co by mohlo být obchodní centrum, ale nikde žádná cesta  - kolem ani skrz. Chvíli jsem chodil podél, ale vypadalo to nepřístupně a neprůchodně. Mezi nemocnicí a tušeným obchodním domem jsem navíc rozeznal betonový nadzemní koridor, ve kterém v Japonsku obvykle jezdí vlaky. Začínalo se stmívat a tak jsem se vzhledem ke všem okolnostem (ne zbaběle!) vrátil zpět na kolej. Ale zítra, zítra se odvážně vydám tam, kam ještě nikdo předtím nešel.

Bylo k večeru, když jsem se vrátil a tak jsem si už jen zašel zacvičit, podíval se na televizi, a potom  do postýlky. A rybí trubičky? Myslím, že těšit se je hezká věc. Vzpomeňte na první polibek, první pivo, první školní den – ne nutně v tomto pořadí. Tak to necháme až na zítřek, ne? Tož, těšte se…

DEN 21, Neděle 27. 4. 2003

Počasí na sobě přes noc hodně zapracovalo a celý den zvládlo na jedničku. Teplo, slunce, svěží vzduch. Ani havranů, stvoření temnot, nebylo moc vidět, jen doufám, že to nedopadne jako naposledy. To už by se snad na stromy ani nevešli.

Ráno jsem se dobře nasnídal a plný odhodlání jsem se sluncem nad hlavou začal druhou expedici JUSCO. Nemocnice už mi nepřišla tak hrozivá a s duchovní podporou Tracy Chapman (Who would dare to go…over the tracks that separate - ona sice zpívá o závažnějších věcech, ale snad se zlobit nebude) jsem překonal i strach z železnice. A opravdu, prošel jsem mezerou mezi hlavní a jednou menší budovou nemocnice, kterou jsem považoval večer za vjezd do garáží (nebo do márnice), podešel koleje a za nimi, kousek vpravo jsem uviděl nápis JUSCO, řadu kol a velký vchod. Ani to nebylo tak daleko. Obchod je skutečně dobrý. Je to věc nejblíže našim supermarketům, kterou jsem zatím viděl. Přesto jsou ale rozdíly, kterých jsem si všiml hned při první návštěvě. Obrovské první patro je rozdělené na „jídelní koutek“, což je asi 20 restaurací a kaváren a cukráren ve stylu rychlého občerstvení (jsou tu všechny, McDonalds, KFC, Starbucks…) a vlastní obchod zhruba se sortimentem obvyklého supermarketu – jídlo, drogerie, nádobí a kuchyňské potřeby a pár dalších věcí od všeho možného. Vedle supermarketu je ještě velká samostatná pekárna a květinářství. První rozdíl je ten, že mezi supermarketem a ostatními částmi není žádný výrazný předěl. Pokladny jsou v jedné řadě, ale do supermarketu se dá volně vstoupit odkudkoliv, takže žádné malé otočné turnikety nebo dvířka, ale zcela volný pohyb. Zdá se, že Japonci opravdu nekradou, protože jinak by už muselo JUSCO dávno zkrachovat. Další drobnost, která by ale asi zlomila evropským marketingovým pracovníkům srdce je, že pokladny jsou umístěné nejblíže k oddělení s běžnými potravinami. Nevím jak to ovlivňuje zisk obchodu, ale osobně jsem se cítil příjemně, spíš jako lidská bytost než jako spotřebitel S31/187/78, nucený cirkulovat kolem regálů, a v souladu se statistikou koupit něco, co nepotřebuji. Na první pohled maličkost je také to, že košíky jsou umístěné na různých místech všude po supermarketu. Já například chodím nakupovat zásadně bez seznamu a s pocitem, že chci jen chleba a šunku. Když si potom vzpomenu, že zelenina je zdravá, nemám máslo a všimnu si, že mají nějaké dobré ovoce a dostanu chuť na pivo, chodím pak po obchodě jako eskamotér žongluji sáčky a krabičkami a riskuji ztráty, protože jinak bych musel položit už nakoupené někde na zem, protáhnout se přes pokladny ke vchodu ke košíkům a vrátit se potupně zpátky turniketem. Takže tady jsem to ocenil. Pokud jde o rozdíly ve zboží, jsou největší asi v potravinách. Nikoho zřejmě nepřekvapí, že oddělení sýrů je malinké a sýry jsou dost drahé. Oddělení masných výrobků je kupodivu docela velké, ale maso, a hlavně salámy a šunka, je tady ještě dražší než sýry. Naopak obrovský výběr a relativně levně je v oddělení ryb a mořských oblud. Milovníci krevet by se cítili jako v ráji, losos a podobně je běžný. Viděl jsem ale taky spoustu věcí, které neznám a nechtěl bych věru potkat v noci sám v lese. Nakoupil jsem tedy pár drobností, na které jsem dostal chuť, zaplatil u nejbližší pokladny – slečna u pokladny mi jako všude jinde naskládala věci do tašky – a vrátil se na kolej.

Mluvil jsem o tom co je relativně drahé a co levné. Zkusím konkrétněji: nejdražší v Japonsku jsou jakékoliv služby, nejlevnější je elektronika. Pro zvědavější z vás uvedu pár – přepočtených, ať nemusíte hledat kurs, který  je mimochodem 1Kč/4Y - cen pro srovnání. Máslo 200g 70Kč, Bageta velká 45Kč, šunka 100g 60Kč, nejlevnější sýr 100g 25Kč, pivo 0.5l plechovka 50Kč, džus jakýkoliv 1l 40Kč, krevety tygří loupané 100g 25Kč, vajíčko L 5Kč, kuřecí prsa 100g 35Kč, nejlevnější ostříhání strojkem 500Kč, lístek do kina 450Kč, horské kolo celkově odpružené 3,500Kč, placatá televize 90“ úhlopříčka 150,000Kč (Ahoj SuriJ). Oblečení ani boty jsem nekupoval ani nezahlédl, tak nevím. Jestli vás zajímá cena něčeho jiného, stačí poslat mail a podívám seJ.

Do dalších pater obchodu JUSCO už jsem tentokrát nešel, měl jsem nakupování dost. Prošel jsem se trochu po okolí, protože tady na západě jsem ještě nebyl, a vrátil se na kolej. Odpoledne jsem se učil a večer jsem se díval na televizi. Viděl jsem další díl „Budu pokojskou“, tentokrát dost dramatický. Chtěli jim Ryókan zavřít, ale děvčata se dohodla co udělat, aby přilákala co nejvíce hostů a zabránila nejhoršímu, takže to dobře dopadlo. Teď ještě v rohu obrazovky sleduji japonskou popovou hitparádu (J-Pop) a je to opravdu síla. Kam se hrabe BMG-ToCo. A teď první místo: Kinki Kids, néééé – jdu spát. Snad se mi po té hrůze podaří usnout.